Beton je směs cementu, hrubého kameniva a drobného kameniva, vody, přísad do betonu a příměsí do betonu. Své konečné vlastnosti získává beton procesem, který se nazývá hydratace cementu.

Pozn.: Pokud v textu hovoříme o cementu, myslíme tím portlandský cement, pokud není uvedeno jinak. Jednotlivé typy cementu jsou vyráběny podle ČSN EN 197-1 ed.2 (72 2101).

Beton je jedním ze základních stavebních materiálů, jeho použití je rozšířeno po celém světě a je velmi univerzální od výroby dlažby či stavbu rodinných domů, po stavbu velkých výrobních areálů, mrakodrapů, mostů, přehrad apod.

V čerstvém stavu je beton dobře zpracovatelný, naopak ztvrdlý beton má vysokou pevnost v tlaku (nikoli však v tahu), je trvanlivý a nehořlavý a lze jej opravit, ale i poměrně dobře recyklovat. Má velmi dobrou schopnost tepelné akumulace. Beton začíná tuhnout po několika hodinách od přípravy (dle typu cementu, přísad a příměsí), přičemž 100% tvrdosti dosahuje po 28 dnech zrání (za vhodných podmínek).

V moderních konstrukcích se setkáváme nejčastěji s tzv. železobetonem, tj. armovaným betonem. Ten je tvořen betonem vyztuženým ocelovými pruty a sítěmi nebo dráty, tzv. rozptýlenou výztuží. Vlastnosti betonu a oceli se vhodně doplňují a vzniká tak kompozitní materiál – železobeton s vynikajícími mechanickými parametry.

Složení betonu

Beton je vyráběn ze směsi:

Pojďme si tyto jednotlivé čísti směsi vysvětlit podrobněji.

Cement

Tzv. portlandský cement je nejčastěji používaným druhem cementu při výrobě betonu, ale i malty. Obsahuje směs oxidů kovů alkalických zemin vápníku, dále pak oxidy křemíku a hliníku. Portlandský cement a podobné materiály jsou vyráběny pálením vápence (zdroj vápníku) s jílem nebo s pískem (zdroj křemíku), čímž vzniká tzv. slinek, ke kterému se v procesu mletí přidá sádrovec, který slouží jako regulátor tuhnutí. Výsledný prášek po smísení s vodou začne hydratovat a tím tuhne.

Typy cementu

Existuje větší množství norem podle kterého je cement vyráběn, nás v ČR zajímá obvykle norma ČSN EN 197-1 ed.2 Cement – Část 1: Složení, specifikace a kritéria shody cementů pro obecné použití.

Základní typy cementů dle příslušné normy jsou:

  • CEM I Portlandský cement
  • CEM II Portlandský cement směsný
  • CEM III Vysokopecní cement
  • CEM IV Pucolánový cement
  • CEM V Směsný cement

Pevnostní třídy cementu

Cementy se dělí, dle zmiňované normy ČSN EN 197-1 ed.2, podle vaznosti, tj. pevnosti v tlaku po 28 dnech (po nichž se uvažuje dosažení 100 % tvrdosti), na tři třídy: 32,5, 42,5 a 52,5 MPa.

Čím je vyšší pevnostní třída cementu a čím méně obsahuje příměsí, tím rychleji probíhá jeho tvrdnutí a tuhnutí a cement je vhodný např. do konstrukcí s požadavky na krátké odbedňovací lhůty nebo pro zimní betonáže. Naopak cementy nižších tříd s vysokým obsahem příměsí tuhnou a tvrdnou pomaleji a jsou vhodné např. pro masivní konstrukce nebo do chemicky agresivního prostředí.

Kamenivo do betonu

Kamenivo je sypký materiál jako např. písek, štěrk, drcený kámen apod. Spolu s vodou a cementem je nezbytnou součástí při výrobě betonu. Dělí se na jemné kamenivo a tvrdé kamenivo. Jemné i hrubé kamenivo musí být v co největší míře zbaveno nečistot (jílů, nevhodných příměsí, povlaků apod.) a a vykazovat odpovídající tvrdost, jinak dochází ke snížení tvrdosti výsledného betonu.

Kamenivo v betonu obvykle tvoří 60 % a více z celkového objemu výsledného betonu.

Jemné a hrubé kamenivo do betonu
Jemné a hrubé kamenivo do betonu

Frakce kameniva – kamenivo se třídí do tzv. frakcí a to podle velikosti zrn v daném objemu.

Hrubé kamenivo do betonu

Hrubé kamenivo je kamenivo vyšší frakce a tzv. drvené kamenivo. Drcené kamenivo vniká drcením kamene v kamenolomu či jako odpad při lámání. Může také vzniknout recyklací vhodného stavebního materiálu, kameniva (dlažba, obklady apod.) a to včetně betonu (jak jsme již říkali, beton je recyklovatelný).

Příklady frakce hrubého kameniva – štěrk

Štěrk velké frakce 16/32 (16 – 32 mm), 11/22 (11 – 22 mm), 8/16 (8 – 16 mm)
Štěrk malé frakce 4/8 (4 – 8 mm), 0/63 (nepraný štěrk 63 mm), 0/32 (nepraný štěrk 32 mm)

Příklady frakce hrubého kameniva – makadam

Makadam velké frakce 16/32 (16 – 32 mm), 11/22 (11 – 22 mm), 8/16 (8 – 16 mm)
Makadam malé frakce 4/8 (4 – 8 mm)

Drobné kamenivo do betonu

Drobné nebo také jemné kamenivo je obvykle tzv. písek či štěrk s jemností zrna do 4 mm. Můžeme také hovořit o jemném kamenivu s frakcí 0 – 4. Štěrk či písek jsou obvykle těženy ze svých přírodních nalezišť, tj. jezera, řeky, moře a historická dna moří apod.

Příklady obvyklé frakce jemného kameniva – štěrk:

Frakce písku 0-2 (0 – 2 mm), 0-4 (0 – 4 mm), 0-8 (0 – 8 mm)

Voda do betonu

 

Přidáním vody do směsi pro přípravu betonu to vše začíná! Po přidání vody dochází k chemické reakci, tj. hydrataci cementu a krystalizaci zrn a tím i vytváření pevné vazby v betonu, tj. k jeho tvrdnutí. Do betonové směsi se přidává větší množství vody, než by teorieticky bylo nutno pro jeho hydrataci, a to proto, aby došlo ke snížily tření mezi zrny kameniva a beton bylo možné lépe zhutňovat.

Dle aplikace rozlišujeme vodu do betonu na:

  • záměsovou vodu – voda použitá pro přípravu betonové směsi,
  • vodu ošetřovací – voda určená pro ošetřování betonu.

Voda použitá jako záměsová i ošetřovací musí být čistá, tj. bez chemických přísad a příměsí, které by mohly nepříznivě ovlivnit proces hydratace cementu. Pro přípravu i ošetřování betonu je vhodné použít pitnou vodu, ovšem i ta může být nevhodná, pokud obsahuje příliš velké množství minerálů. Více informací viz kapitola ošetřování betonu.

Záměsová voda by měla mít optimální teplotu v rozmezí 20 až 25 °C, teploty vody využíváme také při betonáži v létě (použijeme studenou vodu) a v zimě (použijeme teplou vodu, max 50 °C), kdy lze teplejší vodou zpomalit prochladnutí tuhnoucího betonu.

Přísady do betonu

Chemické přísady jsou složky přidávané do směsi pro přípravu betonu nad rámec cementu, vody a jemného a hrubého kameniva.

Existuje 5 různých tříd chemických přísad:

  • Provzdušňovače – vytvářejí v čerstvém betonu velké množství uzavřených vzduchových pórů (miliardy drobných bublinek), používají se u betonů vystavených účinkům mrazu a při vysokých požadavcích na pevnost, tj. např. ve vodním, silničním a mostním stavitelství.
  • Plastifikátory (tzv. vodoredukující přísady) – zlepšuje zpracovatelnost betonové směsi. Při snížení množství záměsové vody nezhoršuje zpracovatelnosti směsi.
  • Zpomalovače tuhnutí – zpomalovač tuhnutí je přísada, která oddaluje počátek tuhnutí čerstvého betonu v závislosti na dávce cementu, vodním součiniteli a teplotě okolí.
  • Urychlovače tuhnutí – urychlovač tvrdnutí je bezchloridová přísada do betonu. Urychlením hydratačního procesu cementu zajišťuje vysoké počáteční pevnost betonu a odolnost proti působení mrazu.
  • Superplastifikátory (tzv. změkčovadla) – tyto přísady snižují obsah vody o 12 – 30% a přidávají se do betonů s nízkým sednutím a vodním součinitelem, aby zvýšily tekutost betonu. Tekutý beton se velmi dobře roztéká a může být použit tam, kde je obtížné beton zhutňit, promíchat apod.

Příměsi do betonu

Příměsi jsou práškovité anorganické či organické látky přidávané do betonu za účelem zlepšení některých vlastností čerstvého nebo ztvrdlého betonu. Rozlišujeme dva typy příměsí, tj. 1) inertní příměsi do betonu a 2) latentně hydraulické příměsi do betonu.

Inertní příměsi jsou inertní vůči procesu hydratace a ovlivňují vzhledové nebo mechanické vlastnosti betonu. Typickou inertní příměsí je pigment, viz barva na beton. Tzv. Latentně hydraulické příměsi se účastní procesu hydratace cementu a obvykle mění mechanické vlastnosti výsledného betonu. Typickým příkladem je tzv. popílek. Ten zvyšuje odolnost vůči průsaku tlakové vody, zvyšuje pevnost betonu v tlaku a zlepšuje kvalitu povrchu (hladší, jemnější detaily).

Hydratace betonu aneb jak dlouho schne beton

Správnější je hovořit o tzv. hydrataci cementu, přesněji hydrataci cementových zrn. Po smíchání cementu s vodou dochází vlivem chemických reakcí ke vzniku jemných krystalků, které vzájemně prorůstají. Tím celá betonová směs postupně tvrdne a vzniká to, co nazýváme betonem.

Značení betonu

Betony se označují značkou C následovanou dvěma čísly – válcovou pevností a krychelnou v MPa, např. C16/20. Podrobnosti jsou uvedeny v normě ČSN EN 206+A1 Beton – Specifikace, vlastnosti, výroba a shoda

Příklady značení betonu (válcová pevnost/krychelná pevnost) :

  • beton c12/15
  • beton c20/25

Odlišné je pak obchodní značení betonu, či přesněji směsí pro přípravu betonu. Například Beton b20 je obchodní označení směsi pro přípravu betonu s pevnostní třídou C 16/20.

Armování betonu

Prostý beton je odolný především stran namáhání tlakem, snese ale jen malé namáhání v tlaku a snadno při této formě namáhání praská. Proto se beton a betonové výrobky doplňují o ocelovou výztuž armaturami a vzniká tak tzv. železobeton. Jako výztuž se používají i ocelové kabely, které se napnou a vnáší do betonu tlak, čímž vzniká předpjatý beton.

Betonářská ocel se dodává v tloušťkách od šesti do dvaceti osmi milimetrů. Pruty betonářské oceli pro armování betonu nejsou hladké, ale mají žebrovaný povrch. Tím je zajištěno dostatečně pevné spojení s betonem během tvrdnutí.

Žebrování betonářské oceli - oceli pro výztuž betonu
Žebrování betonářské oceli – oceli pro výztuž betonu

K zabudování do překladů nebo betonových nosníků, základů apod. se ocelové tyče spojují do tzv. košů či armokošů. Šesti nebo osmimilimetrové tyče jsou ohnuty do obedélníkových rámů, tzv. třmínků. Do nich jsou poté zasunuty dlouhé tyče, které jsou s třmínkem svázány drobným drátkem nebo jsou přivařeny. Armokoše si lze vyrobit svépomocí, nebo lze zakoupit jak třmínky nebo celé armokoše.

Betonářská ocel v podobě tzv. kari sítě je používána pro vyztužení vodorovných betonových ploch, typicky podlah, stropů apod. Nejčastěji se vyrábí z drátů o průměru 4 až 8 mm s rozměry 100 x 100 mm až 150 x 150 mm

Betonářská ocel - kari sít pro armování betonu
Betonářská ocel – kari sít pro armování betonu

Co se týče oxidace, reps. rzi na betonářské oceli: Mírný stupeň zarezivění povrchu betonářské oceli není na závadu, protože koroze na povrchu je tvořena oxidy železa, které zvětšují morfologii (drsnost) povrchu, ten pak do betou lépe „zapadne“. Korozní produkty však nesmí být takového rozsahu, že se budou části rzi z povrchu odlupovat a odpadávat.

Práce s betonem

V této kapitole se budeme věnovat různým tématům souvisejícím se zpracováním, přípravou či zkrášlováním betonu.

Míchačka na beton

Oblíbeným postupem přípravy betonu je za použití tzv. míchačky na beton či prostě jen míchačky. Míchačka na beton slouží k promíchání směsi na beton, tj. cementu, drobného a jemného kameniva, vody a případně dalších přísad a příměsí. Před uložením betonu do připraveného objemu je třeba zajistit velmi dobré promísení. Míchačka na beton je jedna z možností a při správném užití lze s její pomocí docílit mnohem lepšího a méně pracného promísení než v případě klasické „kolečkové metody“.

Míchačka na beton
Míchačka na beton

Bednění, ztracené bednění

Bednění je dočasná nebo trvalá (viz ztracené či tzv. zabudované bednění) pomocná konstrukce jejímž účelem je vymezení (ohraničení) objemu v němž má beton či železobeton vytuhnout do žádaného výsledného tvaru. Obvykle se realizuje z dřevěných latí, existuje ale i speciální systémové bednění, kdy se bednění skládá z jednotlivých bloků jako stavebnice.

Bednění
Bednění slouží k zajištění tvaru výsledného betonu a to vymezením prostoru během jeho tuhnutí

Ztracené bednění, či lépe zabudované bednění, je forma pro uložení čerstvého betonu, která se neodstraňuje a zůstává trvalou součástí vybudované konstrukce. Při stavbě rodinných domů, menších opěrných zdí apod. se nejčastěji používají tzv. dutinové zdící tvarovky z prostého vibrolisovaného betonu.

Dutinové zdící tvarovky jako ztracené bednění
Dutinové zdící tvarovky jako ztracené bednění
Systémové bednění při betonáži části nástupiště
Systémové bednění při betonáži části nástupiště

Barva na beton

Barva na beton, či spíše barevný pigment do betonu je anorganická nebo organická příměs do betonu, která má za cíl ovlivnit výslednou barvu vzniknuvšího betonu. Jedná se obvykle o směs přírodních nebo umělých anorganických pigmentů a plniv, která se přidává do směsi před hydratací.

Bruska na beton

Broušením beton získává jiný vzhled, který je, při dobře odvedené práci (a volbě vhodných nástrojů a především brusiva), pohledově atraktivnější. Lze pak aplikovat další technologie pro zlepšení a zachování tohoto vzhledu.

Brusky na beton, též sanační brusky jsou nářadím pro povrchové úpravy betonu. Aplikace je vhodná například pro odstraňování zbytků bednění a betonu, vyrovnávání, čištění nebo lehké zdrsnění podlah, zdí a stěn. Pro broušení menších ploch lze použít i úhlovou brusku s odpovídajícím kotoučem.

Pro dělení betonu řezáním jsou pak nejčastěji používané výkonné úhlové brusky, se speciálními diamantovými kotouči, případně tzv. řezačky na beton. Řezačky na beton (kotoučová pila, stěnová pilou nebo pro neomezeně hluboké lanová pila) jsou menší, větší až případně opravdu veliké elektro-mechanické stroje pro dělení betonu řezáním.

Brusný kotouč na beton

Tzv. hrncové brusné kotouče na beton jsou určeny pro zabrušování betonu zvládnou však i broušení kamene, mramoru a dalších tvrdých nekovových materiálů. Oproti běžným diskovým kotoučům mají tvar podobný hrnci, ze kterého při broušení postupně ubývá brusivo. Lze je úspěšně upnout do většiny úhlových brusek a jsou nabízeny obvykle hrubostech 16 – 120 (nejhrubší hrubost 16 – nejjemnější hrubost 120).

Bursný kotouč na beton
Diamantový brusný hrncový kotouč BOSCH dvouřadý 125mm

Hydroizolace na beton

Hlavním účelem hydroizolace na beton je zajištění ochrany před průnikem vlhkosti skrz beton. Existují různé typy hydroizolace: tekuté, (armovací tkanina, perlinka), gumoasfaltová hydroizolace, tekutá lepenka, cementová krystalizační hydroizolace a další.

V případě tekuté krystalizační hydroizolace pronikají její chemické složky kapilárami betonu a následně krystalizují (do vodou nerozpustné látky) a utěsňují tak veškeré mikrotrhliny. Hydroizolační materiál zvyšuje trvanlivost betonu tím, že se po nanesení stává jeho nedílnou součástí a ochraňuje tak konstrukci prosti poškození vodou nebo agresivními roztoky. Vedle toho tvoří krystalizační hydroizolace na povrchu konstrukce pevnou vodotěsnou vrstvu.

Poměry pro beton aneb jak namíchat beton

Beton standardní kvality, který je vhodný pro běžnou výstavbu je míchán v poměru 1:3:4 (tedy z 1 lopata cementu, 3 lopaty písku a 4 lopaty štěrku), případně 1:2:4 (1 lopata cementu, 2 lopaty písku a 4 lopaty štěrku). Při poměru 1:4:4 bude již beton ošizený, se sníženou odolností a možností zatížení. Rozhodně není vhodný na betony vystavované mrazu nebo nosné konstrukce.

Proces tuhnutí betonu a ošetřování betonu během tuhnutí

Proces tuhnutí a tvrdnutí betonu

Tuhnutí je chemický proces, při kterým směs záměšové vody, kameniva a cementu tuhne v pevnou hmotu – beton. Začátek tuhnutí je určen podle pevnostní třídy použitého cementu. Nejběžnější cement pevnostní třídy 42,5 má stanoven začátek tuhnutí nejdříve po 1 hodině (čas začátku tuhnutí), nejpozději však po 12 hodině po přidání a zamísení záměšové vody. Doba počátku tuhnutí se reguluje již při výrobě a mletí cementu a to přidáním sádrovce (maximálně 5% hmotnosti cementu). Pokud bychom použili portlandský cement pouze z portlandského slínku, začal by proces tuhnutí ihned po smíchání cementu s vodou. Beton zraje celkem 28 dní, po kterých získává 100 % uváděné pevnosti. Beton je po cca 2 dnech pochozí a lze jej mírně zatížit a po 7 dnech získává až 70 % své pevnosti.

Dobu tvrdnutí betonu ovlivňuje zejména:

  • tvrdostní třída betonu
  • teplota okolního prostředí,
  • povětrnostní podmínky, tj. především intenzita větru a slunečního záření

Proces ošetřování betonu

Proces ošetřování betonu je činnost, jejímž cílem je minimalizovat negativní vlivy okolí působící na beton na počátku nebo v průběhu jeho tuhnutí.

Nejčastější chyby při ošetřování betonu

  • Pozdní ošetření betonu nebo absence ošetření.
  • Ponechání působení deště na čerstvý beton; dochází k vymývání cementu. Je třeba zakrýt konstrukci například fólií tak, aby dešťová voda nevyplavovala cement z betonu.
  • Nerespektování požadovaných ošetření stran aktuálního počasí. Viz zásady ošetřování betonu v zimě a v létě.
  • Příliš brzké zalévání čerstvého betonu další vodou a tím vymývání cementu z horní vrstvy.
  • Tepelný šok způsobený zaléváním povrchu betonu vodou s příliš odlišnou teplotou. Hrozí poškození vrchní vrstvy.
  • Zákryt betonu suchou geotextílií nebo jiným nasákavým materiálem. Tím dochází k odsávání vodu z povrchové vrstvy betonu a tak k jeho odvodnění.

Proces ošetřování betonu jsme rozdělili podle působících venkovních teplot na dvě roční období betonování, kdy se mohou vyskytnout pro beton extrémní teploty (tedy teploty pod 5 °C a nad 25 °C).

Betonování v zimě

V chladném a dokonce i v mrazivém počasí lze betonování za určitých podmínek provádět, je však potřeba zajistit správný technologický postup. Je především potřeba počítat s tím, že beton bude hydratovat (a tedy i tvrdnout) v zimních teplotách mnohem pomaleji. V zimním období je třeba počítat s výrazně pomalejším nárůstem tvrdosti betonu, viz proces tuhnutí betonu výše.

Ještě předtím, než začneme, zmíníme zde několik podmínek pro betonování v zimě:

  • 1. Beton nikdy nesmí promrznout – znehodnotí se a nedosáhne požadované pevnosti
  • 2. Beton nepokládáme na povrchy, které mají teplotu nižší než -1°C.
  • 3. Beton se nesmí pokládat do míst, kde je sníh či led.
  • 4. Při teplotách nižších než -10°C betonování vůbec nedoporučujeme, byť i na to existují technologické postupy.

Betonáž v zimě se liší dle teploty vzduchu. Můžeme ji v podstatě rozdělit do 6 úrovní.

  • 1. Venkovní teplota přes den 4°C nebo vyšší, přes noc ne méně než -1°C.
    Při těchto teplotách bez problémů a technických opatření betonujeme a proces je stejný jako v létě.
  • 2. Venkovní teplota přes den 0°C až 4°C, přes noc ne méně než -2°C
    Při těchto teplotách je potřeba beton zakrýt, tak aby se v něm udrželo teplo a mohla probíhat hydratace betonu – tzv. zrání. Pokud ale fouká, je potřeba přistoupit k opatření z následujícího bodu č. 3.
  • 3. Venkovní teplota 0°C až 4°C, přes noc od -2°C do -5°C.
    Při těchto teplotách provádíme betonování v zimě tak, abychom jej dokončili před nejteplejší částí dne. Je potřeba použít teplý beton (ohřáté kamenivo, nebo záměsová voda) a nebo je potřeba ohřát prostor mezi betonem a krycí vrstvou (geotextílií, polysteren). To se často provádí pomocí horkovzdušných topení. Lze také použít rychletvrdnoucí beton nebo beton s vyšší pevnostní třídou.
  • 4. Venkovní teplota méně než 0°C, přes noc do -5°C
    Při těchto teplotách se používá vždy nějaký druh topení, jinak je postup stejný jako u předchozího bodu, při betonování v této zimě je potřeba zajistit, aby teplota betonu neklesla pod 5°C. Je tedy potřeba použít horkovzdušná topení a nainstalovat je na režim 24/7 dokud se venkovní teploty nezvednou.
  • 5. Venkovní teplota méně než 0°C, přes noc -5 až -10°C
    V těchto teplotách se postupuje stejně jako u předchozího bodu s tím rozdílem, že je potřeba zajistit výkonnější druh vytápění prostoru mezi betonem a dočasnou přikrývkou/izolací. Lze použít horkou páru, horkovzduch nebo infračervené ohřívače.
  • 6. Venkovní teplota méně než 0°C, přes noc méně než -10°C
    V těchto teplotách se často využívá vyhřívaných stanů nad místem betonáže. Ze zakrytého prostoru zimní betonáže nesmí unikat teplý vzduch, a musíme udržovat teplotu nad 8 °C.

Normativní odkazy:

  • ČSN EN 206-1 Beton – část 1: specifikace, vlastnosti, výroba a shoda: tato norma udává, že teplota čerstvého betonu v době dodávání nesmí být menší než +5°C.
  • ČSN EN 13670 Provádění betonových konstrukcí: tato norma uvádí, že teplota povrchu betonu nesmí klesnout pod 0°C, dokud povrch betonu nedosáhne pevnosti v tlaku, při které může odolávat mrazu bez poškození (obvykle více než 5 MPa).
Betonování v létě

Beton se v rané fázi tuhnutí musí ošetřovat a chránit především proto, aby se minimalizovalo tzv. plastické smršťování a také, aby se zajistila dostatečná pevnost povrchu bez jeho narušení prasklinami.

Z hlediska výroby, dopravy, pokládky a ošetřování betonu v létě můžeme považovat za extrémní podmínky takové, kdy teplota vzduchu vystoupí nad +25 °C při vlhkosti vzduchu pod 40 %. Betonování v těchto podmínkách si vyžaduje aplikaci vhodných technologických opatření, která eliminují nepříznivý vliv takových podmínek na kvalitu a trvanlivost betonových konstrukcí.

Druhy betonu

Suchý beton

Suchý beton je obecné označení pro směs pro přípravu betonu, jenž neobsahuje přidanou záměsovou vodu. Tzv. suchý beton je tedy směsí (může být i pouze jemného) kameniva, cementu a dalších přísad. Ještě před tím, než je použit na stavbě, doporučuje se přemíchat jej v míchačce spolu s vodou a případně přidat hrubé kamenivo (pokud je to vhodné vzhledem k aplikaci a v původní směsi není obsaženo).

Suché betonové směsi obvykle vycházejí finančně celkově dráž (při započtení nákladů na další práci), než klasický beton se záměšovou vodou namíchaný v betonárně (a dovezený v v auto-domíchávači). Některé betonárny nabízejí i přípravu a dopravu suchého betonu nákladním automobilem. Směs také může být pytlována, což je vhodné pro betonování malého rozsahu, betonování na špatně dostupných místech apod.

Typické využití suchého betonu: podlahové potěry, drobné betonářské práce, vyspádování teras balkonů a lodžií, koupelen, sprch a prádelen, podklad pod dlažby, podklad stropů.

Rychletuhnoucí beton

Rychletuhnoucí beton je směs, která po přidání záměsové vody velmi rychle tuhne. Tj. (podle typu komerčně dostupné směsi) je již např. za 5 až 10 minut tuhý (pevnost v tlaku může činit 37 MPa a více) a obtížně zpracovatelný. Používá se proto na rychlé opravy malého rozsahu, jako tzv. sloupkobeton apod. Používá se typicky jako tzv. sloupkobeton, kdy do vyhloubené díry se vloží zmíněný sloupek, zaleje se připravenou hmotou a sloupek rychle zatuhne.

Rychletuhnoucí beton není vhodný na klasickou nebo plošnou betonáž, především proto, že by se nestačil správně zpracovat, neboť by v krátkém čase začal tuhnout a stal se pro dané účely nepoužitelným.

Předpjatý beton

U předepnuté konstrukce se napnutá ocelová výztuž (v podobě pevných ocelových lan) vloží obvykle do spodní poloviny průřezu konstrukčního dílu. Díky tomuto řešení v zatížené konstrukci nevzniká významný tah, ale silové působení je měněno jen na menší a větší tlak.

Díl může být předepnut buď předem nebo dodatečně po ztvrdnutí betonu.

Technologie předpjatého betonu vyžaduje jednak mnohem kvalitnější ocelovou výztuž (ocel do předpjatého betonu má mez pevnosti asi 1600 MPa, betonářská výztuž vydrží jen čtvrtinu) a i kvalitnější beton, například upravený vibrací, s přesnými poměry složek a normovanou kvalitou kameniva.

Předpjatý beton se používá například ke stavbě mostů a podobných konstrukcí s velkým rozpětím. Výsledkem jsou relativně lehké konstrukce, které mají proti ocelovým stavbám mnohem menší nároky na údržbu. Při dodržení technologických postupů dosahuje životnost železobetonových konstrukcí mnoha desítek let.

Podkladní beton či podkladový beton

Tzv. podkladní beton je plošná betonáž, která je pod skladbou podlahy. Vytváří zpevněný rovný podklad, na který se pak v dalších krocích realizují další vrstvy podlah. Tloušťka podkladního betonu se zpravidla pohybuje od 100 do 150 mm a může či nemusí být vyztužen kari sítěmi (záleží na stanovení statika dle podloží a místních podmínek). Obvykle se tato vrstva betonuje na zhutněný štěrkový podklad.

Vibrovaný beton

Vibrovaný beton je ve stavebnictví speciální beton, který je upraven před ztuhnutím vibracemi tak, aby dosáhl vyšší pevnosti a trvanlivosti. Zhutnění se provádí vibrováním samotné formy pro betonový odlitek (například plotové dílce betonových plotů), nebo pomocí vibračních nástrojů přímo na místě určení (nosníky z předpjatého betonu). Vysokofrekvenčními vibrace způsobí, že se sníží tření mezi částicemi tvořícími betonovou směs a ta se začne chovat jako kapalina. Během zhutňování dojde k vyplnění případných dutin a úniku zachyceného plynu. Výsledkem je beton s minimálními póry, vyšší trvanlivostí, pevnosti a s možností vytvořit hladký či jinak esteticky upravený pohledový povrch.

Litý beton

Litý beton je beton o vysoké tekutosti určený pro plošnou betonáž. Typicky se tímto termínem rozumí specifický beton pro přípravu horní, pochozí vrstvy podlah.

Leštěný beton

Leštěný beton je finálním řešením pohledových stran částí konstrukce. Nejčastěji jsou tímto způsobem řešeny pochozí plochy podlahy. Při tomto způsobu úpravy je podlaha konstrukčně řešena z betonu a následně je broušena a leštěna speciálními nástroji do rovného a lesklého povrchu. Takto leštěný beton je pak již finální úpravou a nic se na něj již neaplikuje ani se nevoskuje. Leštění lze provádět i u starých betonových ploch.

Stupeň dosaženého lesku je ovlivněn intenzitou broušení, leštění a také druhem brusiva. Vzhled je vedle způsobu a intenzity leštění samozřejmě ovlivněn také složením vrchní vrstvy betonu, tj. především typem a frakcí použitého jemného a hrubého kameniva. Zbroušená a vyleštěná betonová podlaha pak připomíná vzhledově přírodní kámen či mramor, nebo žulu. Beton je velmi odolný materiál a leštěný beton je vysoce odolný vůči mechanickému opotřebení.

Sloupkový beton – sloupkobeton

Sloupkobeton je suchá směs rychletuhnoucího betonu, která, viz rychle tuhnoucí beton a suchý beton.

Odlehčený beton

Lehčené betony se využívají obdobně jako běžný beton, tj. na monolitické konstrukce pozemních a inženýrských staveb. V individuální výstavbě se lehčený beton úspěšně uplatňuje při rekonstrukcích a půdních vestavbách na vytvoření spádových vrstev plochých střech nebo jako výplňová tepelně izolační vrstva pro stropy, podlahy, ale případně i terasy.

Lehčený beton se hodí všude tam, kde chceme vytvořit rovnou plochu, a přitom nezatížit nosnou konstrukci.

Příklady lehčených betonů

  • Pěnobeton
  • Polystyren-beton
  • Beton s umělým (lehčeným) kamenivem

Pytlovaný beton

Pytlovaný beton je suchá směs na přípravu betonu, viz suchý beton.

Penetrace na beton

Penetrační nátěry jsou aplikovány na stěny, podlahy a jiné povrchy a to těsně před finálním nátěrem či pokládkou dlažby či další povrchové úpravy. Penetrace zajišťuje po aplikaci nátěru trvanlivost požadovaných vlastností podkladu, pronikání nosného média, tj. vody, rozpouštědel a případně i dalších chemikálií do podkladu. Následně může být na podklad aplikována další vrstva.

Penetrace sjednocuje nasákavost povrchu a je vhodná i pro tvrdý a nenasákavý podklad, kdy se stává pojivem mezi tímto podkladem a finální povrchovou úpravou.